Že cesta k srdci vede také často žaludkem je dobře známo právě tak, jako skutečnost, že někdy i připálená omáčka je příčinou rozvodu dvou milujících se navzájem duší. Proto kuchařka, která dovede vyhověti všem chutím těch, pro které vaří, je drahocenná jako perla  z hlubokého moře na světlo boží vytažená. Mluvívají sice někdy zlomyslní jazykové, že prý tu neb onu kachuřka mají jen proto, že je hezká atd., ale to jen závist často mluvívá z nich.

     Po takové kuchařce, "drahocenné perle", třeba i v škaredé skořápce, zatoužili kolegové z oddělení finanční stráže Ulič, které bylo zapadlé v Karpatech, jak se říká, pánu bohu za chrbtem. Předtím si zdejší financi vařili sami, ale již několik měsíců se tomuto řemeslu nikdo z nich nechtěl věnovati, protože nikdo z nich nedovedl vyhověti všem. Dopracovali to tak daleko, že každý si po návratu, nebo před odchodem do služby, vařil sám pro sebe a jelikož plotna byla malá a zásoby také, častokrát se nepohodli.  

    Když zase jedenkráte si tak při vaření vpadli do vousů, dopálil se správce oddělení a zvolal: "Už mám toho hašteření dost! Buď zas bude jeden pro všechny, anebo si musíme opatřiti nějakou kuchařku. Místo pro spaní a vaření tu má, tak se rozhodněte!."

    Rozhodnutí bylo jednomyslné pro kuchařku. Bylo ale otázkou, kde ji vzít. Z místa o žádné nevěděli a pak každý byl jen pro takovou, která by se vyznala v české kuchyni. Nezbývalo tedy nic jiného, nežli po ní pátrati. Sáhli tedy k inserátu, který po úmluvě všech zněl následovně: "Hledá se kuchařka pro oddělení finanční stráže na Slovensku, sestávajícího z pětí mužů i s velitelem. Stáří nerozhoduje. Musí se dobře vyznat ve vaření všeho druhu. Plat dle ujednání a cesta se hradí. Poste restante administrace t.1." Inserát ten zaslali do Národní politiky a Lidových novin, v té době nejrozšířenějších to časopisů dle jejich dobrozdání v Čechách a na Moravě. Po odeslání si oddechli a čekali...

     Uplynul týden, uplynul druhý a ono pořád nic. Konečně koncem třetího týdne čekání došel dopis z Moravy, který potěšil všechny bez rozdílu. Dle obsahu dopisu, který koloval z ruky do ruky, doveda ta, která přijede, vyhověti všem chutím jejich bez rozdílu a přitom služné si veliké nediktuje, měsíčně jen 150,-Kč, tj. třicet Kč na každého. Rády by prý poznala krásy Slovenska a proto prý své služby jim nabízí.

     Byli-li netrpěliví při čekání na dopis, byli nyní při očekávání jejího příchodu ještě netrpělivější. Konečně přiblížil se den, na který oznámila svůj příchod. Správce oddělení se vystrojil jak nejlépe mohl, aby snad na ni zlého dojmu neudělal a opatřil nejlepší vůz, jaký byl v místě k dostání a jel jí na nádraží naproti. Jaké pak bylo sklamání všech, když přijel večer po marném čekání nazpět sám! Snad se jí cestou něco přihodilo a opozdila se proto. V tehdejší době stávalo s eto často. Snad přijde zítra... Druhý den jel ji tedy správce oddělení znovu naproti, ale přijel zase s nepořízenou sám. Už ho to počínalo zlobiti, ale myslel si do třetice všeho dobrého a jel třetí den zase. Navrátil se opět navečer s prázdným vozem, nadával již jako špaček, užívaje těch nejhrubších výrazů.

     Když se trochu uklidnil, rozevřel poštu, která v ten den došla a mezi úředními dopisy ležel jeden adresovaný na oddělení, ale neúřední. Rychle roztrhnul obálku a četl: "Ctění pánové! Měla jsem nejlepší úmysl u Vás místo nastoupiti, ale sešla jsem se s lidmi, kteří mi můj úmysl rozmluvili. Uznáte sami, že se na takovém místě, jako je vaše stanoviště, které je několik hodin vzdálené od dráhy a několik desítek kilometrů od nejbližšího města a kolem něhož napadne v zimě na dva až tři metry vysoko sněhu, po kterém až k obydlí přicházejí vlci a medvědi, nechci se já ve svých pětadvaceti letech zahrabati. Odpusťte mi, ale nemohu jinak jednati, než že nabídku svou tímto odvolávám. Snad se najde některá jiná, která se takového místa báti nebude. S veškerou úctou oddaná Františka Malá."

     Po přečtení dopisu shodli se kolegové na tom, že nebudou již žádné kuchařky hledat a budou hospodařit tak, jako dříve. Nevím, mají-li už dnes nějakou kuchařku, anebo si vaří každý sám. Snad už se nějaká vyskytla, která se té dálky od dráhy a města, ani výšky napadlého sněhu, s vlky a medvědy, nebojí a utišuje po službě hladové žaludky hraničářské.

    Zdali se však najdou takové "drahocené perly" pro všechny ty stavby z kulatého dřeva a s pokojíčky v podkroví nevím, ale jsem v pochybnosti...

-Celda-

______________

Článek byl převzat z nevydané kroniky finanční stráže, autor článku uveden pod zkratkou Celda.