V průběhu 20. let minulého století se několikrát diskutovalo o možných úkolech pohraniční finanční stráže v případě zostření zahraničněpolitické situace, či dokonce v případě vypuknutí válečného konfliktu. K začlenění finanční stráže do systému ostrahy a krytu hranic však nedošlo. 

     Již v branném zákoně č. 193/1920 Sb. z. a n. se v § 28 se uvádí: „Za mobilisace a ve válce mohou býti za účelem zvýšení nebo doplnění početního stavu československé branné moci učiněna presidentem Republiky Československé po předchozím slyšení vlády tato mimořádná opatření:“ a dále, dle písmena b) “přidržení k válečné službě příslušníků četnictva, pohraničních stráží, pohraniční finanční stráže a finanční důchodkové kontroly, pokud to vojenské důvody vyžadují……“. Podle § 27 odst. 3 branného zákona č. 193/1920 Sb. z. a n. ve znění zákona č. 53/1927 Sb. z. a n. se stanovovalo: „V mimořádných dobách může president republiky po slyšení vlády naříditi, aby k výjimečné službě v branné moci byli přidrženi příslušníci četnictva, pohraničních stráží a pohraniční finanční stráže; tito zaměstnanci podléhají po dobu této své výjimečné služby vojenské soudní a kázeňské pravomoci.“ I vládní nařízení č. 141/1927 Sb. z. a n. (branné předpisy) opětovně pamatovalo na možnost začlenění finanční stráže do systému československé branné moci podle § 195 a § 205 a to prakticky v intencích dosavadních branných předpisů. 

     Vraťme se však zpět na počátek 20. let. V roce 1923 probíhaly rozsáhlé diskuse o pravomoci ministerstva národní obrany v pohraničí. Ministerstvo upozorňovalo především na skutečnost, že hornaté české pohraničí je sice příznivé pro obranu, ale hrstka finančníků, četníků a dalších obyvatel české a slovenské národnosti v prakticky nepřátelském území nemůže příliš obstát při ostraze státních hranic. Ve vládním nařízení č. 201/1923 Sb. z. a n., kterým se upravovaly služební poměry pohraniční finanční stráže, je sice dle § 2 bodu 6 uloženo pohraniční finanční stráži spolupůsobit dle zvláštních předpisů při vojenské ochraně hranic, ale bez praktického výsledku.

     V roce 1926 dospěly diskuse o možnostech ostrahy státních hranic k návrhu, aby hranice střežilo výhradně četnictvo. Tento návrh byl brán poměrně vážně a na ministerstvu vnitra vznikla dokonce za tímto účelem zvláštní komise. Střežení hranic ozbrojeným sborem ministerstva vnitra velmi vítalo především ministerstvo národní obrany, které by tak získalo v případě ostrahy hranic jen jednoho partnera a ne dva, jako doposud – ministerstvo vnitra a financí. Samo ministerstvo vnitra však pro tento návrh nejevilo velké nadšení a tak nakonec jediný, kdo změnu prosazoval, bylo ministerstvo národní obrany. Proto se podařilo ministerstvu vnitra a financí tento návrh „uklidit pod koberec“. Diskuse ohledně postavení finanční stráže a tlak ministerstva národní obrany na změny ale nepolevovaly.

     Ministerstvo národní obrany vypracovalo plán na součinnost četnictva a armády při ostraze hranic a tento plán byl oboustranně přijat a schválen. Podobný plán zaslali vojáci v roce 1926 také na ministerstvo financí. Dočkali se však pouze vyhýbavých nebo sice korektních, ale záporných odpovědí. Tlak na ministerstvo financí vojáci opět zvýšili v roce 1928. Vojáci argumentovali především tím, že na hranicích koná službu vojensky organizovaný, ozbrojený sbor, který v případě nepřátelského útoku bude první napaden, ale pro tento případ není nic připraveno. Neexistoval žádný předpis pro součinnost armády a pohraniční finanční stráže. Ke schválení instrukcí o součinnosti finanční stráže a armády došlo nakonec až v září roku 1931 vydáním předpisu G-XI-6. Vojáci i tak se svými požadavky příliš neuspěli. Jak již bylo zmíněno, změnu k lepšímu přineslo až zřízení Stráže obrany státu v roce 1936.