Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vítězslav Hofírek

26. 6. 2010

„Drahá maminko, táto, Milice!

            Nechtěl jsem Vás strašiti, proto jsem nepsal pravdu. Jest snad horší, než Vám píši. Situace je zde taková, že není naděje, že by nedošlo k válce. Všichni Němci, kteří měli narukovat v Česko­slovensku, utekli do Německa den před narukováním........“1

     Mladý Vítězslav, rodák z Řícmanic, si byl vědom, že situace v pohraničí, konkrétně na Krnovsku, kde působil v rámci Stráže obrany státu (SOS) jako dozorce finanční stráže, začíná být kritická. Svým dopisem, adresovaným rodičům a sestře do Řícmanic, jakoby předurčil svůj Obrazeknelehký osud obránce hranic v oněch krizových předmnichovských dnech. O pár dní později měl při obraně naší vlasti zaplatit daň nejvyšší. Spolu se svými kolegy se poté stal symbolem hrdinství a obětování se pro druhé v boji proti nacistickému Německu.2

             „Dnes stojí proti nám ve Fulštejně na 10.000 těchto zběhů, kteří čekají na rozkaz, aby nás mohli napadnout. Spíme proto vsedě, vstoje. Hlídkování máme tolik, že na spaní jen dvě hodiny denně. Poplach střídá poplach, to napětí a nervozita je strašná, snad z toho někteří zblázníme.
Nevíme, kdy to začne, snad 27. září, jak jsem se dozvěděl, snad dříve, lepší by to bylo, kdyby to začlo hned, než být stále v nejistotě.
Jsme zde samí finančníci a četníci, vojsko žádné, je nás málo a posila nejde. Vím určitě již dnes, že se odtud nedostanu, dojde-li k něčemu. Jsme obětní beránci, vydaní na pospas těm, kteří nás chtějí napadnout.“
 
            Co se vlastně osudný čtvrtek 22.9. 1938 v obci Liptaň, v jejimž okolí tehdy osmadvacetiletý řícmaňák Vítězslav Hofírek sloužil, stalo?
            V regionu kolem pohraniční obce Osoblaha vzrůstalo postupně napětí již asi od poloviny měsíce září roku 1938. Místní mladí Němci, kteří byli povzbuzeni úspěchem Henleinových Freikorps, se tehdy 22.9. pokusili odzbrojit četnickou stanici v obci Liptaň. K tomuto účelu měli palné zbraně, které si průběžně zajiš'tovali různými způsoby. Skupina Němců čítala dle svědků 80-150 osob a četnickou stanici si vybrali za cíl mimo jiné i proto, že se zde nacházela důležitá telefonní ústředna, která sbírala informace a předávala je na velitelství SOS do Bruntálu. Němce tehdy vedli údajně bratři Alfred a Franz Seligové, dalšími aktivisty byli Karel Reichel a František Gőrlich. Poslední dva jmenovaní zřejmě vstoupili do četnické stanice, kde požádali velitele stanice vrchního strážmistra Rudolfa Mokrého pod pohrůžkou zastřelení všech o vydání zbraní. Mokrý a jeho kolegové se vzdali a zbraně vydali.
 
            „Těší však nás pomyšlení, že svými životy vykoupíme Vás ve vnitrozemí. Strach nemám ani já, ani moji kamarádi a stane-li se něco, buďte na mne hrdi, že jsem padl pro naši drahou vlast a neplačte pro mne, o to jediné Vás prosím v podvečer mého života.
Jsem rád, že jsem Vám tento dopis neposlal hned a nepostrašil Vás pomyšlením, že žijete ve strachu o mě, ztěžovalo by mi to mou poslední chvíli.“
 
            V té chvíli přijížděla k četnické stanici motorizovaná hlídka dozorců finanční stráže z obce Fulštejn, kterou tvořili Vítězslav Hofírek a Inocenc Dostál. Dav Němců se je pokoušel zastavit, avšak tito dva muži se snažili dostat za každou cenu do četnické stanice, o níž netušili, že je již obsazena nacisty. V tomto zmatku padlo několik výstřelů, které zasáhly 3 nacisty, přičemž dosud není jasné, která strana se střelbou začala. Tato situace vyprovokovala dav Němců natolik, že jejich předáci vstoupili do stanice a postříleli odzbrojené a bezbranné četníky. Za oběti jim padli: velitel stanice vrchní strážmistr Rudolf Mokrý, strážmistr Vilém Leher, vrchní respicient finanční stráže praporu SOS Ludvík Svoboda a dozorci finanční stráže SOS Vítězslav Hofírek, Inocenc Dostál a František Čech.3
 
 
            „Padnu-li, pak bude-li to možné, splňte moje poslední přání, které jsem Vám napsal. Tebe, maminko, líbám na čelo a loučím se s Tebou. Měl jsem Tě strašně rád a promiň mi chvilky, kdy jsem Tě zlobil. Milice, buď hodná, ať je z Tebe pořádné děvče, udělej rodičům radost a vynahraď jim mne. Neopusť je ve stáří, jsou oba dobráci. Nebuď trucovitá ani svéhlavá, neměl bych v hrobě pokoj.
Vy, taťko, mějte se také dobře, měl jsem Vás rád jako vlastního tátu, snad jsem Vám to nedával najevo, ale v srdci to bylo.
Staral jste se o mě, pokud jsem byl mladý, nikdy jsem na to nezapomněl, a proto Vám tisknu ruku po chlapsku.
Pozdravujte také celou naši přízeň a spolužáky. Najdete-li Grétu a budete-li chtít, vezměte ji k sobě. Ona je dobrá, měla mě ráda a doma nemá med, snad Vám bude jednou dobrá.
Líbám Vás ještě jednou a čekám svůj osud z rukou nejvyššího velitele.
Váš Slávek“
(dopis Vítězslava Hofírka, psaný dne 18.9.1938, adresovaný rodině v Řícmanicích)
 
            Zastřelení muži byli druhý den naloženi na nákladní auto a odvezeni do tehdy německých Hlubčic (Leobschütz), dnešní polské Glubczyce. V této obci pak byli nepietně zakopáni u hřbitovní zdi.
            Vítězslavovo přání však bylo, aby byl pochován v rodných Řícmanicích, neboť, jak napsal v dopise, ve Slezsku by ho „tížila zem.“
            Proto jeho matka Matylda píše na jaře příštího roku dopis do Hlubčic, kde žádá o povolení exhumace těla jejího syna a o jeho následné vydání. Při exhumaci chce být přítomna a všechny poplatky s tímto aktem i s následným převozem je ochotna zaplatit. Rovněž píše Vítězslavově německé dívce Grétě a žádá ji o společnost během exhumace.

            Po převezení ostatků do Řícmanic se v červenci roku 1939 konal pohřeb Vítězslava Hofírka, na kterém se kromě rodinných příslušníků sešly davy místních i přespolních občanů. Fotografie velmi realisticky ukazují dobovou atmosféru, kdy byl hrdina předmnichovských dní za přítomnosti kněze, bíle oděných družiček a smutečně oblečených zlomených pozůstalých uložen do hrobu na řícmanickém hřbitově, ve své milované rodné obci.4 Obrazek

     V roce 1946 byl Vítězslav Hofírek in memoriam vyznamenán československým válečným křížem od prezidneta republiky.

            Dva z jeho zastřelených kolegů byli časem převezeni k pohřbení do vlasti, zbývajícím třem nešťastníkům po válce poskytly Hlubčice (Glubczyce) důstojné hroby.
            Někteří účastníci vraždy četníků byli poté v roce 1947 lidovým soudem v Opavě odsouzeni. Padly tresty smrti, doživotí a tresty dlouholetého žaláře. Bratři Seligové však svému trestu unikli.

            Téhož roku byl v Liptani odhalen pomník obětem této tragédie. Další pomník byl vybudován v roce 1988 poblíž obecního úřadu v téže obci.

     

Autorem článku je paní Jiřina Tomková. Děkujeme jí za možnost zveřejnění článku na našich stránkách. Děkujeme! 

   

Článek o Liptáňské tragedii na našich stránkách jest zde.

___________________________________

1              Dopis je součástí soukromého archivu pana Aloise Musila.
2              Složitost této situace podtrhoval zejména fakt, že tehdejší Československo bylo mnohonárodnostním státem, kde se nacházelo až 3 miliony Němců, kteří mimo jiné obývali hlavně pohraničí. Útvar Stráže obrany státu (SOS), který sloužil již od roku 1936 k ochraně nedotknutelnosti a neporušitelnosti státních hranic, se tehdy stal logicky jedním z nástrojů, ketré měly vést k zachování pořádku. K SOS patřila například civilní protiletecká obrana, síť četnických leteckých hlídek, síť nově budovaných státních policejních úřadů, které byly důležité jak z hlediska udržení bezpečnosti, tak zpravodajství, pohraniční finanční stráž a.t.d.
3              Neznámí hrdinové. Brněnský večerník, 1972, 14.3., s.4.
4              Soukromý archiv pana Aloise Musila.

  
5              KUBÍČEK, Vlastimil: Smrt v uniformách. Práce, 1968, 29.9.

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář