Na zvláště neklidnou hranicí, střeženou oddělením finanční stráže v Períně, nastoupil Jan Sedláček dobrovolně v roce 1923 jako velitel finanční stráže.

      V této oblasti, samo obyvatelstvo netušilo, jestli jsou rodní Maďaři, Slováci, či potomci Němců, kteří tuto oblast hojně ve středověku osídlovali. Československá finanční stráž, kterou tehdy tvořili víceméně jen Češi a Moravané, zde byla zpočátku vnímána velmi negativně. I když se Slovensko hlásilo k Československé republice, nemělo z počátku kádrovou základnu pro výkon vlastní státní správy. V Perině, tak sloužili cizinci z Česka pro Maďary ze Slovenska. Změna působiště se Sedláčkovi, však již brzy stala osudnou a to již po třech dnech služby na novém služebním místě. Dne 10. dubna 1923 kolem 23:15 hod, byla jeho hlídka, ve složení Jan Sedláček a Alois Berka, přepadena při služební obchůzce mezi obcemi Perín – Chym, střelbou z blízkého březového lesíka, přesilou vojáků horthyovského Maďarska. V tehdejších zprávách se mluvilo o šesti až osmi mužích, kteří na procházející hlídku číhali na Československém území v pohraničním hájku. Jan Sedláček jako velitel hlídky kryl ústup Aloise Berky, ale sám padl do zajetí maďarských vojáků. Tito ho odvlekli na maďarskou stranu a tam dvaceti bodnými ranami vojenským bodákem ubodali k smrti (někde je zmiňováno celkem 23 bodných ran a jedna střelná rána). Vraždu se ani nesnažili maskovat a prostě slovenským orgánům oznámili, že se na maďarské straně nachází tělo mrtvého finančníka, ať si ho odnesou a pohřbí.

     Společná vyšetřovací komise potvrdila podle vystřelených nábojnic a stop na místě činu, že k přepadení došlo na Československém území. Případ tehdy vzbudil značný rozruch jak v tisku, tak na vnitropolitické i mezinárodní úrovni. K potrestání vrahů ani iniciátorů incidentu tehdy nedošlo, i když se mluvilo o promyšlené teroristické akci, kterou měl na svědomí velitel maďarských pohraničníků v Hidasneméti por. Szabo, který měl jednat z rozkazu vyšších Maďarských vojenských kruhů. Pohřeb se konal ještě tentýž týden v sobotu 14. dubna 1923 v Košicích. Po Sedláčkově vraždě došlo k diplomatické roztržce mezi Československem a Maďarskem. Maďarská strana odmítla poskytnout pozůstalým jakékoli odškodnění.

     Jan Sedláček tak rodnou Pustiměř již nikdy nespatřil a rodina Sedláčkova vzhledem k tehdejším poměrů, nespatřila zase jeho hrob v Košicích. Na jeho smrt, ale republika ani rodná Pustiměř nezapomněla.

     Dne 2. září 1928 byl v Pustiměři uprostřed návsi vztyčen na náklady svazu finanční stráže pomník zavražděnému a na místním hřbitově byla vytvořena rodinná náhrobní deska s obdobným textem jako na pomníku, který hradila rodina z finančního odškodnění od československé vlády.

     V Pustiměřské kronice z roku 1928 byla událost popsána jako slavnost s hojnou účastí obyvatelstva v krojích, které se účastnilo velké množství příslušníků finanční stráže, i významných politických zástupců republiky především pak, ministerský rada financí Dr. Steinhauser,  Viceprezident zemské finanční správy v Bratislavě Jan Vencálek a spousta dalších finančních funkcionářů z Čech a Moravy. Slavnosti předcházel průvod s hudbou přes celou obec. U pomníku zazněly projevy významných zástupců státní správy i obce, kdy projevy byly prokládány zpěvem národních písní pěveckého kroužku, jako například Moravo a Anděl lásky. Po vlastní slavnosti se konal v zahradě u Dohnalů koncert. Pomník byl dílem akademického sochaře Al. Suka. (dnes asi již neznámého)

     Tehdejší zástupce Svazu finanční stráže R.Č.S. inspektor Motl slavnostně předal pomník do patronátu obce. Obecní zastupitelstvo Pustiměře, slovy tehdejšího starosty Bohuslava Pospíšila pomník převzalo do svého opatrovnictví a přislíbilo i za budoucí generace, že obec bude o pomník pečovat a starat se tak, o důstojnou památku na významného pustiměřského rodáka, který položil život za svrchovanost Československa. Tento slib se obci dařilo plnit i v dobách poválečných především s hojnou účastí rodiny Sedláčkových. Na konci války v květnu 1945 byl pomník lehce poškozen střelami, ale opravy se již nedočkal. V dobách normalizace, se nápis o úkladné vraždě spáchané vojáky, tehdy spřáteleného Maďarska z Varšavské smlouvy moc nehodil a tak se pomník stal nepohodlným. Při příležitosti rekonstrukce návsi v roce 1976 až 1978, kdy vznikla nová samoobsluha „Na Domečku“ a před ní velké parkoviště s točnou autobusů, byl pomník zcela odstraněn. Vzhledem k jeho stáří a asi i umělecké hodnotě, mohl být přesunut o několik metrů severně, či jižně do okolního parku, ale on zmizel beze stop. Asi hlavní příčinou jeho úplné likvidace byl již zmíněný nápis na pomníku. Protesty rodiny Sedláčkových rovněž nebyly moc hlasité, neboť bratr zavražděného Václav Sedláček byl dlouholetým zaměstnancem obce, jeho syn Ladislav vojákem armády ČSSR a Sedláčkova neteř Chládková manželkou tehdejšího člena MNV Pustiměř. Je s podivem, že v parku přežily pomníky TGM a Janu Švehlovi, předsedovi první vlády ČSR a to i doby nejtvrdší totality, ale pocta prostému člověku z Pustiměře zmizela. Lze v tom spatřit jakousi symboliku, o nesmrtelnosti politiků, ale život prostého jedince upadá v zapomnění. Společně s pomníkem, tak zanikla i vzpomínka na významného občana Pustiměře, který svým tragickým osudem zaplatil za již neexistující svrchovanost Československé státní hranice a posílil tak národní povědomí v dobách, kdy to republika nejvíce potřebovala a hledala své nové hrdiny. Ale i v současné době společné Evropy, kdy státní hranice již nehrají významnou roly, bychom neměli zapomínat na lidi, kteří se podíleli každodenní službou a prací na pevných základech dnešní samostatné republiky a nespoléhat se jen na prázdná slova populistů všech dob.  

  

PS:  Zdá se až neuvěřitelné, že i horní tesaná část pomníku zmizela beze stopy? Město Košice hrob Jana Sedláčka stále důstojně udržuje (Košice – Jih, veřejný hřbitov, inventární číslo 59982400001).

Zdroje: